Někdy je to těžké a přitom vlastně tak jednoduché,..
Co Ty, jak jsi na tom? Necháváš se ovlivňovat ostatními? Měla bych se možná ptát, necháváš se vědomě ovlivňovat ostatními? Myslím, že málokdo ne. Jsme od dětství učeni co je správně a co špatně. Dojídáme své jídlo, ikdyž jsme sytí, protože zbytky se přece nevyhazují, jíme to co nám nechutná, spíme po obědě, ikdyž se nám nechce. Když se nahlas zasmějeme slyšíme věty typu "tiše jsou tu lidi", když si hrajeme slyšíme "hraj si prosím tě normálně". Když zpíváme "radši nezpívej, nedá se to poslouchat", když je nám smutno "jsi snad statečná holka, nebo kluci nebrečí". Je myslím snadné zapomenout vnímat sebe, vnímat to, co chce tvá duše, tvé srdce,... A přitom máme utvořený (ne zcela) jasný obrázek o tom všem. O škole, studiu, o svatbě, partnerství, o životě, ve kterém zapomínáme, že součástí toho všeho je i smrt. Že žijeme mezi narozením a smrtí. Aspoň v tomto fyzickém těle.
No a buďto žijeme tak jak jsme se postupně dozvěděli, že bychom žít měli, nebo máme spoustu otázek a na ty se ptáme,.. ptáme se přátel, nepřátel, kolegů, rodiny,.. co si myslí, jak to cítí. Jen se zapomínáme ptát sebe.. co si myslíš, jak to cítíš. Na každou otázku máme odpověď v sobě.
A přitom návod na to jak žít nemá nikdo. Na to co je a není správně, nemá nikdo tabulku a grafy. Na to jak postupovat a co dělat, na to si odpovíš jen ty sám. Vím to, přesto se víckrát přistihnu jak skoro dychtím po návodu "co dělat" a neodvážím se dát si čas, ptát se sebe.
Vždy jsou dvě misky vah,.. strach a láska.. věřím, že to ostatní jsou jen synonyma. Přeji Ti i sobě, ať si uděláš čas, ptát se sám sebe a slyšet odpovědi, ať se nebojíš žít.
Tak až zítra ráno vstaneš, zeptej se na co máš chuť <3 s láskou v srdci ! V.Myšlenk
Co Ty, jak jsi na tom? Necháváš se ovlivňovat ostatními? Měla bych se možná ptát, necháváš se vědomě ovlivňovat ostatními? Myslím, že málokdo ne. Jsme od dětství učeni co je správně a co špatně. Dojídáme své jídlo, ikdyž jsme sytí, protože zbytky se přece nevyhazují, jíme to co nám nechutná, spíme po obědě, ikdyž se nám nechce. Když se nahlas zasmějeme slyšíme věty typu "tiše jsou tu lidi", když si hrajeme slyšíme "hraj si prosím tě normálně". Když zpíváme "radši nezpívej, nedá se to poslouchat", když je nám smutno "jsi snad statečná holka, nebo kluci nebrečí". Je myslím snadné zapomenout vnímat sebe, vnímat to, co chce tvá duše, tvé srdce,... A přitom máme utvořený (ne zcela) jasný obrázek o tom všem. O škole, studiu, o svatbě, partnerství, o životě, ve kterém zapomínáme, že součástí toho všeho je i smrt. Že žijeme mezi narozením a smrtí. Aspoň v tomto fyzickém těle.
No a buďto žijeme tak jak jsme se postupně dozvěděli, že bychom žít měli, nebo máme spoustu otázek a na ty se ptáme,.. ptáme se přátel, nepřátel, kolegů, rodiny,.. co si myslí, jak to cítí. Jen se zapomínáme ptát sebe.. co si myslíš, jak to cítíš. Na každou otázku máme odpověď v sobě.
A přitom návod na to jak žít nemá nikdo. Na to co je a není správně, nemá nikdo tabulku a grafy. Na to jak postupovat a co dělat, na to si odpovíš jen ty sám. Vím to, přesto se víckrát přistihnu jak skoro dychtím po návodu "co dělat" a neodvážím se dát si čas, ptát se sebe.
Vždy jsou dvě misky vah,.. strach a láska.. věřím, že to ostatní jsou jen synonyma. Přeji Ti i sobě, ať si uděláš čas, ptát se sám sebe a slyšet odpovědi, ať se nebojíš žít.
Tak až zítra ráno vstaneš, zeptej se na co máš chuť <3 s láskou v srdci ! V.Myšlenk
Komentáře
Okomentovat