Děti, nejlepší lektoři osobního rozvoje

Text psanej v roce 2021 :) vytržen z delšího textu,... nějak si to sem tak sdílím a dnes mám chuť sdílet tuto část .... Snad někomu bude kuprospěchu,... když je ten den dětí <3 já děti miluju <3 

Na posledním pohovoru na otázku: "Ježíš, proč jste skončila ve školce po tolika letech?" odpovídám,... "Víte, já miluju děti." 

Tak <3 

 

                 Děti, nejlepší lektoři osobního rozvoje

           Možná čteš, všechny tyto texty a máš pocit, že na nic není čas. Máš děti, rodinu, povinnosti. Ale taky máš štěstí. Nemusíš číst desítky sebe-rozvojových knih, nemusíš platit kurzy a nemusíš mít pocit, že na to nemáš prostor. Jen vnímej své děti. Zkus se „snížit“ na jejich vlnu a uvidíš, že budeš mnohem výš. Děti mohou být naši učitelé, když jim to ovšem dovolíme. Už mnohokrát jsem tu zmínila to, že do nějakých sedmi let se nám náš mozek programoval a my potom fungujeme v těchto programech na autopiloty a je těžké se posouvat, ne nemožné. Pokud máme kolem sebe děti, je dobré to mít na vědomí, to že my jim můžeme dát to nejlepší, co máme. Mluvit a jednat s nimi vědomě. Své vlastní děti zatím nemám, ale mám k nim od malička velmi blízko. Jako dítě jsem hlídala děti sousedů z naší ulice, pak nejmladší sestru a nakonec jsem studovala střední pedagogickou školu. Pracovala jsem v mateřské škole už přes deset let. Samozřejmě i má osobnost v roli učitelky se vyvíjela.

                       V devátenácti letech jsem byla plná ideálů a elánu v to, jak tuto práci budu dělat. S dětmi jsem měla vždy krásný vztah, kontaktnější než ostatní učitelé kolem mě. Energii pro plnění všech elánů mi upřímně ubíral systém, který ve školství je. Z mého osobního vnímání jsou kamenem úrazu velké počty dětí, kdy mám stádečko, které reguluju, kde rozhodně není prostor na individualitu dítěte takový, jaký je dle mého třeba. Téměř vždy jsem byla ve třídách smíšených, což znamená, že tam byly děti ve věkovém rozmezí od 2,5 roku do 6 let. Samozřejmě to nese spoustu kladů i záporů. Nicméně nejhorší mi z toho vyplýval právě zmiňovaný počet dětí, kdy jich ve třídách máte kolem 25-28. Nemám řešení ani návrh v revoluční změny, jen sdílím, že toto mi ve školkách přijde jako nevyřešené a špatné. Možná to tak ovšem vnímám jen já.

                            Další co mě zaráželo na této mé cestě, byli dospělí. Vždy jsem říkala, že na této práci jsou pro mě právě dospělí to, co mě unavuje. Říkám tomu ve své hlavě „strach z dětí“. Přijde mi to směšné. Jsou to také podle mého programy, kterým jsme uvěřili a nevím na základě čeho. Konkrétní příklad, třeba chce jedno dítě seškrábnout pomazánku z chleba. Mé kolegyňky byly skálopevně přesvědčené, že se strhne lavina dětí a bude to chtít každý. Nikdy se mi to nestalo. Ona totiž prostě ta pomazánka některým dětem opravdu chutná, proč by ji pak chtěly sundavat. Kdyby se to přihodilo, má to jistě mnoho řešení, nikomu by se nic nestalo, kdyby se ta pomazánka opravdu sundala všem. Nemyslím si, že by nastala doba, kdy by děti chtěly jíst suchý chléb denně. Stejně tak se dá vlídně využít slovo NE, nebo STAČÍ. Já velmi ráda reaguji slovy: „Dobře, tady máš nůž a setři si to.“ Opět si dítě poradilo se situací, dokázalo vyjádřit slovy svou potřebu, obstaralo se, vyřešilo problém a najedlo se. Upřímně vzhledem k tomu, že si to nikdy důkladně nesetřelo, zjistilo, že mu to docela chutná a příště už to snědlo. Já nechci vyprávět několik příběhů a rozebírat problematiku školek, kterou spatřuji já sama za sebe. Je to o nás, dospělých. Vystrašených dospělých. Když dítě začne trošku zlobit, dospělý si často řekne: „Hm, tady budeme muset přitvrdit“. Přála bych si, abychom otevřely svá srdce, aby nás tato věta nenapadala, abychom chápali, že to dítě chce jen naši vědomou pozornost a že jestli v něčem máme přitvrzovat, tak je to v lásce. Přijímám tě, i když zlobíš. Miluji tě, i když se na tebe zlobím. Abychom vyjadřovali své pocity jasnými slovy: „Já se tak cítím, protože já mám teď pocit…“ Ne zaklínadly jako: „Tak a teď jsem kvůli tobě smutná.“ Přeji si pro děti i pro nás dospělé, abychom dokázali slyšet dětská slova plná pravdy a upřímnosti, abychom naslouchali s otevřeným srdcem a snažili se porozumět, abychom připustili, že dítě možná „ví“ i lépe. Abychom se i my uměli dětem omluvit, když je to třeba. Abychom jim nebrali radost, jen protože ji vyjadřují v našem vnímání moc nahlas. Abychom měli sílu se od nich učit. Vidět jak jsou tady a teď, jak se nechají uchvátit sedmikráskou, zkoumají ji do nejmenšího detailu, jak fascinovaně sledují barvy podzimního listu, nebo jak bláznivě běhají na louce a ječí ze všech sil. Naslouchejme, jak mezi sebou děti mluví. Nebojme se jim dát prostor pro řešení problému. Neříkejme jim „nebreč, to nebolí“.  Dovolme jim procítit pocity, sledujme, jak prožijí vztek a neskutečný smutek a za chvíli se smějí a skotačí a zapomenou. Neválejí se v trápení dlouho. Prožijí bolest a nechají to jít. Komunikuj své hranice, nekývej jak oslík, když ti dítě něco říká a ty pro své aktivity nemáš čas jej vyslechnout a děláš, že ho vnímáš. Řekni mu klidně: „Já to tu jen potřebuji dodělat, je to velmi důležité a teď se plně nesoustředím na to, co říkáš, prosím pamatuj si to, protože mě to zajímá. Dodělám to a ráda si tě vyslechnu.“  Když tě dítě pozve do hry, tak si užívej tu roli ve hře, možná budeš pilotem, něčí mámou, nebo budeš při hře na doktora rodit pět panenek za sebou. Možná ti někdy dají pohlídat imaginární zvířátko, anebo budou tvými pejsky a koťátky oni. Zkus být na té jejich vlně a uvidíš, jak tě to obohatí. „Prosím tě nehraj si teď tady na kočku a psa a dělej, musíme tam být včas.“ Nebo „Pejsku honem dones bundičku, za chvíli máme být u paní doktorky, díky tomu, že jsi takový rychlý pejsek, tak to všechno stihneme, ještěže jsi takový pomocník.“ Hraj si. Nech se vtáhnout do děje, nech se vtáhnout do přítomnosti. Naslouchej a dopřej si ten pocit: „No jo vlastně, na tohle jsem málem už zapomněla.“ Neboj se dětí, že by zdivočely a byly by nezvládnutelné. Jsou to děti. Jsou to bytosti, co jen chtěj poznávat svět a zažívat lásku. Stejně jako ty. Jen jsme možná někdy vtažení do iluze, že musíme. Nemusíme nic. Můžeme. A můžeme být. Tady a teď a dokonce si to užít.

 Přemíra lásky, ještě nikomu neublížila.