Je to velmi těžký úkol, pro mě tedy ano. Ale je to něco, pro co se rozhoduji každý den a učím se to neustále. Vyrostla jsem v době, kdy se cení výkon, disciplinovanost, produktivita a rychlost. Nikdo mě neučil, že mám vnímat svou cykličnost, že je v pořádku zpomalit, že nemusím být na vše sama. Spíš jsem měla pocit, že narodit se ženou je prokletí. Musím zvládnout vše sama a mile se usmívat, musím být schopná, přijmout to, že v oblasti práce stejně nebudu nikdy ohodnocená tak jako muž, že muže ke své obživě potřebuji a že ač budu unavená, tak se o něj budu muset postarat, protože to tak je. Od malička jsem k tomu měla odpor. Vnitřně jsem vedla boj s tím, že já nebudu služka, že nikdy nebudu dělat tohle a tamto a že nebudu muži sloužit. Vnímala jsem nespravedlnost v tom, že mám být úspěšná v práci, porodit děti a být skvělou matkou, pečovatelkou, která navaří a naklidí a obstará svého muže, pro kterou bude ještě sexuální, vždy připravená, dobře vypadající, energická a při chuti partnerka. Byla jsem vnitřně rozervaná touto nespravedlností života a byla jsem si jistá, že to budu mít jinak. V prvním vztahu, kdy jsem s partnerem žila, si sebe pamatuju jako hysterku, která by nevzala do ruky žehličku, (zrovna žehlení opravdu nesnáším a ani to neumím a nedělám to, na tom se nic nezměnilo), ale šlo o ten pocit, že já se k tomu nesnížím. Nikdy. Nepolevím a přes jeho přání to dělat nebudu. Milovala jsem vaření a tak to co mě bavilo, jsem dělala. Nejde ani tak o vyprávění nějakých mých vztahů jako o to, že jsem chtěla zmínit touhle mojí asociací, na uvědomění jak jsem to měla tenkrát nastavené. Byl to jednoduše jen strach. Bála jsem se, že budu strhanou nešťastnou ženou, která bude vždy nedoceněná a tak trochu zneužita. Plná povinností, které nesnáší, ale pokud si chce udržet partnera a vůbec nějak přežít, bude je muset dělat. Možná to bylo z toho, že jsem kolem viděla starší ženy, které si stěžovaly na své muže, byly unavené, bez šťávy, bez sebe. Rozdaly se, dávaly dál a neměly už z čeho dávat. Neměly jiný smysl života než pečovat o muže a děti. Děti jim odešly. A ony měly o podstatnou část aktivit méně. Ztratily smysl bytí, znavené a ztracené, připadaly si zbytečné. Byly dotčené, že jim za jejich služby nikdo neděkuje, ale pokračovaly v tom dál. Byly zahořklé a smutné. Bůh ví, kde jsem tyto obavy konkrétně získala, ale žila jsem je dlouho. Další velmi zakořeněná přesvědčení v ženách je, že muži jsou všichni stejní. Že jsou to zvířata, že prostě podvádějí a je to v pořádku, protože oni to tak mají. Hlavně, že se ti vrátí domů. Takže ani pohled na osobnost muže, jsem neměla zrovna pozitivní. Naopak. Byl to pán tvorstva, v tom nejvíc negativním slova smyslu, který víc vydělával, muselo se o něj pěkně postarat, vyplnit všechny požadavky a pokud by mě nějak zradil, tak hlavně že se vrátil. Zvláštní co si předáváme.
Já
dnes miluji muže. Miluji to, jak jsme rozdílní. Miluji to, když mi nějaký muž
může s něčím pomoct. Miluji to, jakou mají sílu a jak je vlastně baví, že
jsou nám ženám ku prospěchu. Že jsou potřební. Dříve lovili mamuty a přinášeli
obživu. Byla doba, kdy vydělávali peníze, a žena se sama reálně neuživila. Dnes
jsme my ženy soběstačné. Jsme schopné si spoustu věcí zařídit. Je to dobře.
Máme v sobě sílu a možná toho právě i vydržíme více a jsme často
v různých věcech rychlejší, (například v zařizování, nebo klidně ve výměně
žárovky). Je to naše bolest, kterou jsem vám popsala jako mé minulé postoje
k mužům. V historii se moc nevyznám, ale líbí se mi i představa toho,
že máme v sobě zranění, které si předáváme už generačně. Ženy byly po
dlouhá léta v pozicích, kdy neměly stejná práva, nemohly všechno, co mohli
muži. Jsou země, kde ještě pořád dochází k obřízkám a k zneuctění
našich pohlavních orgánů a částí, přinášející nám potěšení. Ještě jsou stále
země, kde ženy jsou bez práv a svobody. A není to tak dlouho, co byla válka,
kdy ženy prožili opuštění od mužů. Vnitřní zradu a bolest. Někdy se jim už
nevrátili, a když ano, tak otřeseni prožitky. Žena musela vše zvládnout. Musela
vše obstarat a pracovat. Takto si představuju energii, která v nás koluje
a vzorce a věty které dále memorujeme před mladými dívenkami a pak nás ženy,
které to přebíráme za svou pravdu, kterou také žijeme. To co si tvoříš, to je.
To čemu věříš, to se ti zhmotňuje a plní. Těžko přijde muž a žena bude v překvapeném
šoku a říkat: „Jejda, tak oni jsou výjimky, tento je věrný schopný, vtipný,
empatický, sám od sebe mi pomáhá…“. Ne, bude se nám potvrzovat jen to, o čem
jsme hluboce přesvědčeni.
Ale. Když mluví žena negativně o mužích. Je ona ženou? Jistě, že je
ženou. Ženství máme v sobě, nemusíme ho nikde dolovat, nebo vytvářet.
Možná jen jemně kultivovat. Víš, myslím to tak, že jsme občas přehnaně
emancipované. Jak má být vedle příliš emancipované ženy, muž gentleman? Vymřeli
opravdu? Nebo jim jen nedáváme prostor jimi být. Nech si pomoct, nech ho věci
zařizovat, vydrž to, dej mu čas a poděkuj mu. Muži díky našemu zranění a naší
bolesti, opravdu často nejsou úplně v roli silného zdravého muže. Ale my
jim v tom nepomáháme. Jsme stále zraněné, stále s pocitem, že jsme na
to samy, nepochopené. Muž je akce. Žena
bytí. Muž dává. Žena přijímá. Muž se často k řešení problému potřebuje
stáhnout a být sám. Jako kdysi byl v jeskyni. Když potřebuje radu, řekne
si o ni. Nekecej mu do jeho věcí, třeba i při řízení. Uznej ho, jak skvěle věci
zařídil. Žena naopak řeší problém tak, že o něm mluví. Řekni mu, že potřebuješ
jen mluvit, že nehledáš řešení, Že potřebuješ vyslechnout. Nebo to řekni svým
kamarádkám. Také se zbav pocitu, že musíš dávat. Vzpomeň si, stejně jako
v sexu, muž je ten co dává. Přijímej. S otevřeným srdcem. Miluj muže,
jsou obdivuhodní, svou sílou, zarputilostí a smyslem dosahovat svých cílů.
Užívej si to být ženou. Budeš ho fascinovat a inspirovat. Díky tobě bude chtít
ze sebe dát ještě víc. Dovol mu to.
Každý člověk má v sobě mužskou i ženskou složku. Podle mě jde o
jemnou nuanci, kdy si nechám otevřít dveře, kdy si nechám vyměnit žárovku, kdy
si nechám pomoct s kufrem. Docením muže chválou a vděkem a cítím se sama
jako královna. Já to přeci díky jeho síle dělat nemusím. Mám obdiv k mužské
síle a vím, že bohyně se nedře.
Možná je to odvážné tvrzení, ale mě se tak líbí a baví mě tak žít. Ne
vždy mi to samozřejmě jde, ale pozoruji to a zkouším to. Zvu tě k tomu si
to taky zkusit. Jsem nyní přesvědčena, že ženy mají moc k velké změně a
možná je čas lehce převzít zodpovědnost za to, že někteří muži opravdu jimi
nejsou. Ale kdo muže vychovává? Žena. Kdo je tvoří, aby takovými muži byli?
Ženy. Kdo to tedy může s láskou a jemností měnit? My. Ženy. Dovolme si to
a bavme se tím procesem, kdy můžeme pozorovat jemně i změny v nás
samotných.
text z roku 2020 (stále nežehlím a ke konci roku 2022 jsem spíš divoŽENkA ) :D <3
Komentáře
Okomentovat