Kdybych byla možná víc pozorná a víc všímavá, vnímala bych, že ty zázraky se dějí teď. V tady a teď je vše v naprostém pořádku. V TEĎ je štěstí. Je to jediné co je a proto, je to dokonalé. V tady a teď je toho tolik, že nejsme schopni ani zaznamenat, co vše se teď a další teď děje. A děje se to najednou.
Svazující může být odpor k tomu co je, s vinou, že se něco nepovedlo, že se stala chyba (= lépe řečeno zkušenost, prožitek). Vina, že už si něco třeba pokazil, nestihl,... Je to jen mysl, která nabízí spoustu myšlenek a je jen na nás, které se chytíme.
Vracet se do tady a teď a dovolit si prožívat v "nyní" magii života. To je dar. Zároveň v každém teď využívat tu možnost volby, vybírat si z lásky,... k sobě. Ke svému zdraví. Vybírat si s vědomím vlastní smrtelnosti. Žít opravdově. Opravdově.
Miluju opravdovost. Jen proto, že vedu dechové meditace, občas jógové cvičení, baví mě strava a celkově holistický přístup k životu, osobní rozvoj, biohacking. Někdy cítím (i svůj vlastní) tlak na to, že už to mám mít vše zmáklý. Už by sem neměla chytit žádnou nemoc, neměla bych se cítit špatně a hlavně měla bych být v zenovým klidu. Už bych během PMS měla jen pobíhat po lese a zpívat ódu na cykličnost a taky bych měla pokaždé využívat prodloužený výdech, ráno nečumět do telefonu a večer tlumit světlo do červených tónů, a vyjmenovat aspoň tři věci, za které jsem vděčná.
Jenže občas, občas se cítím na hovno. Cítím tak hluboký smutek, jako bych cítila smutek, celého světa. Občas cítím lítost, z toho že něco proběhlo tak, jak proběhlo. Občas cítím zmar, že svět a život funguje jak funguje, že je tady nějaká pomíjivost, zákonitosti, kterým netřeba rozumět, ale jsou. Občas cítím vztek, cenila bych zuby a zúžila oči, křičela bych jak šílená a válela se po zemi. Občas cítím euforické štěstí a směju se na každičký květ, na oblaka, na déšť, na červánky, na bezdomovce, na mléčné srdce v cappuccinu. Občas mám strach, občas cítím vášeň a vzrušení,... a to že cítím, je pro mě obrovský dar. Je v tom život, to že cítím, znamená, že žiju. <3 Žít je skvělý. Cítit je skvělý. Je fascinující jak moc může fyzické tělo bolet, je fascinující, kolik bolesti se dá snést, kolik vzrušení a smyslnosti se dá prožít. To všechno je láska. Ta existence, to bytí.
Laskavost, je cesta. Optimalizace zdraví, může být projev sebelásky. Prostě na sebe nesrat. Možná se rozhodnout prožít delší život, s menší četností zdravotních problémů, možná na to jen hrát. Kdo ví. Laskavost k sobě <3 a to mi připomíná, že osobní rozvoj a všechny tyhle srandy, musí sloužit mně! A to tak, že mi budou zlepšovat den, týden a život. Ne tak, že budu živit své ego - kdy jsem lepší a kdy horší. Ne tak, že budu živit své vnitřní nastavení sebedestrukce a budu se nesnášet, když budu něco dělat "špatně". Celé je to hra. Koncept. Pravidla určuju já. Každé teď teď teď.
Život se mi teď proměňuje v mnoha oblastech najednou a tak si musím připomínat, že se stačí jen zpomalovat, vnímat jak mi je. Co chci a co nechci. Vnímat svou sílu a moc, změnit co změnit lze. Prožít a projít tím, čím se projít má.
Nejkrásnější meditací mi nyní je třeba i vytírání podlahy a pocitu, že mě to občas fakt sere. A zároveň, ze je privilegium žití to, že mě to ještě muže těšit i srát. Všimnutí si, že se mi ráno vůbec nechce jít do práce a hned zatím toho, jak je skvělý, že jsem se probudila a mám možnost prožít ještě to, že jdu i do té práce. Miluju být se svým mužem v každé situaci a tiše se učit. O sobě, o světě, o životě. O tom, kde mám ještě přesvědčení, která mi neslouží. Miluju spočinout a maximálně se uvolnit v jeho náruči. Miluju ten zdánlivě obyčejný moment, kdy ležím na gauči, u nohou je schoulený spící pes, má hlava je v klíně mého muže a společně sledujem pohádku v televizi. A já vím, že jsem TO v ten moment našla. Že se TO děje. Teď. Žádné pak není. A jsem naplněná nekonečnou láskou, vděčností, drobnou melancholií z pomíjivosti okamžiku a z naprostého naplnění, že teď TO je. Kdyby to šlo, vezmu si ten okaMŽIK a uložím si jej navždy. Je to moment, kdy cítím, že jsem.
Jsem živá. Jsem šťastná.
Je to extáze z vlastní existence.
Je tam zcela jedno, kdy mě kdo ranil, kdy jsem koho ranila já. Je tam jedno co bude a nebude.
Je TO.
Přítomnost, láska, bytí.
MILUJU ŽÍT
s láskou a s laskavostí k sobě i tobě, Věrka
Komentáře
Okomentovat