Žena, která z nějakého důvodu, je ráda s dětmi. (Jsou lidé, kterým vadí dětský smích v kavárně, tihle asi učit do školky nepůjdou.) Baví mě zkoumat, co mě vlastně vede k tomu, dělat tuhle práci. Jestli mě naopak něco nebaví, tak je to věta „Mám ráda děti“, nebo „To je prostě poslání, to není práce.“ Tohle na mysli úplně nemám. Baví mě odhalovat ty slupky, vnitřní zranění, osobní traumátka a hojit je, být si jich vědoma, a hlavně se jimi nenechat ovlivnit.
Baví mě se
neustále ptát, proč to dělám. Co mi to vyživuje? Je to syndrom hodné holky?
Vždyť je to tak roztomilý, pracovat s dětmi. Je to touha po moci? Někdo mě
bude poslouchat? Je to nenaplněná touha po dokonalé matce? Co to je?
A možná opravdu
máš ráda společnost malých bytostí. Necháš se jimi inspirovat, učit se. Možná, tě navrací k sobě, k podstatě,
k tomu zas vidět, co je důležité a že to je přítomný okamžik. Hrát si,
objevovat.
Možná je to
každodenní práce na sobě, všímat si svých reakcí a toho, zda jen nememoruješ
věty, kterým si dříve uvěřil. Zda jen neříkáš „uklidni se“, „nebreč“, „takhle
se vztekat, to opravdu není hezké“. Možná, se jen neustále uvolňuješ do lásky a
místo toho, abys živil své ego (Já jsem paní učitelka, mě budeš poslouchat. Mně
se říká dobrý den a nashledanou, co řeknu já, to platí). Možná už si dospěl a
dovolíš si své ego zjemňovat. Uvědomuješ si, že jen proto, že jsi velká, nejsi víc.
Uvědomuješ si, že ten človíček, je na světě, teprve pár let a možná úplně
poprvé je na světě bez mámy. Uvědomuješ si, že jediné, co opravdu můžeš, je dát
mu bezpečí. Pocit, že je v pořádku tak jak je. Že každá jeho emoce, má
prostor a může ji nechat projít, byť podmínky ve velkém kolektivu jsou specifické.
Uvědomuješ si, že to že tebe vytáčí nějaká reakce dítěte, ať už odmlouvání, gesto,
nebo snad slovo, že je to tvůj problém. Je to dítě. Poznává svět. Emoční
inteligenci se učí, a ty jsi ten učitel. Jsi vzor. A tak můžeš na jeho projev
reagovat prudce, nebo s láskou. Můžeš otevřít náruč a nereagovat na projev,
ale na to, co je za tím. Můžete zjistit, kde je to trápení… Můžeš víc cítit.
Nebo si můžeš
myslet, že dítě zlobí, je drzé, a ukázat mu, jak se chovat. Protože jsi velká a
takhle se k tobě prostě chovat nebude. Musí to vědět.
Můžeš být
velká, nebo můžeš být dospělá. Chápat, že jsi nic. Nehrát si na důležitost,
netvrdit, že děti připravuješ na krušnej svět. Na školu, na systém. Učit je
laskavosti, učit je opravdovosti a pravdě, učit je zranitelnosti, učit je
vnímat rozdílnost v úctě, vzájemně si pomáhat, vnímat kvalitu přátelství a
vztahů. Učit je, že chybovat je v pořádku a běžné. Učit je užívat si, a
vnímat, co je baví. Nevycvičovat je k odměnám a trestům. Učit je, že to,
jak se cítí, je to nejdůležitější.
„Paní
učitelko, mám to hezký?“
„A tobě se to líbí?“
„Jo.“
„Tak vidíš, to je důležitý.“
_________
„Paní učitelko jsem šikovná?“
„Baví tě to?“
„Jo.“
„Tak vidíš, to je důležitý.“
Můžeš být
dospělá. Dospělost jde ruku v ruce se zodpovědností. Zodpovědnost za to,
že budu každý den tvým průvodcem a přítelem. Že ti budu na cestě objevovaní
světa po boku, když mě budeš potřebovat a třeba ti nabídnu, co se zajímavé zdá
mě, ale budu otevřená tomu, čeho si všimnou tvé všímavější oči a smysly.
Nebudu děti
chválit, za hezký obrázek, ať kreslí, protože je to baví, ne protože mě tím
potěší. Nebudu děti kárat, že něco nedělají, protože respektuji, že se jim
nechce. Nebudu děti vmanipulovávat od akce, počkám, až se osmělí, a nabydou
dojmu, že je to natolik zábavné a atraktivní, že se přidají. A pokud mě do své
hry pozvou, přidám se. A budu žít. Protože tam kde není strach, tam je život.
Na to být učitelka, musíš možná mít ráda děti. Z mého pohledu
je nutné, být dospělá. Je to něco, co tě pedagogická škola ani RVP nenaučí. Je
to srdce a práce na sobě. Každodenní.
Je to i pochopení, že každý jsme tzv. na jiné úrovni vědomí
a nepodlehnout egu, že to moje vnímání, je lepší než těch, kteří to vnímají jinak.
To je pak také ego😊 Dát svobodu jim i sobě <3
Hezké bytí. S láskou Věru.
Komentáře
Okomentovat